Moje životní cesta


Nedílnou součástí mé profese, je i má práce sama na sobě - v roce 2005 po porodu 4.dítěte jsem si uvědomila, že služby v nemocnici nebudou pro tak velkou rodinu "to pravé ořechové", a tak jsem přemýšlela, jakou práci bych mohla dělat z domova.
S velkou podporou manžela jsem začala intenzivně navštěvovat různé kurzy masáží a osobního rozvoje  -  moje touha pomáhat i mimo nemocnici se začala plnit. Nastoupila jsem na cestu s cílem být oporou a přínosem pro ostatní. Ale nakonec se ukázalo a já jsem za to moc vděčná, že jsem nastoupila hlavně na cestu proměny sama sebe, na cestu hledání vlastního JÁ.
Zprvu jsem nechápala tvrzení lidiček z kurzů,  že ti druzí jsou jako moje zrcadlo a mám jim poděkovat. Že mi jen ukazují, kde mám problém. Dnes již tuto moudrost chápu a světe div se, když se to stane, tak opravdu sama od sebe od srdce poděkuji.

Převzala jsem za to, co se mi děje a jaká jsem, plnou zodpovědnost.
Tento přístup zodpovědnosti za můj život mě posun mílovými kroky kupředu v chápání a prožívání života. Jsem moc vděčná všem lidem a nejvíce mým rodičům, manželovi a dětem, za to že mi ukázali na čem mám pracovat.
Díky nim již teď vím, že nemusím být v pozici oběti a ani útočníkem. Přestala jsem hledat viníky, už nemám pocit, že ti druzí se mají měnit a nechápu proč jsem to dřív chtěla. Nemám potřebu mít vše pod kontrolou a učím se žít v přítomnosti.
Začala jsem se na ostatní dívat "jinýma očima" - ne z pozice mých vnitřních zranění, ale z pozice srdce -  bezpodmíněčné lásky. Naučila jsem se, a ještě v některých situacích se učím, respektovat sebe i druhé. Nemá již pro mě smysl hodnotit ostatní, na tož je odsuzovat a chtít měnit. Také již vím, že když jiní mají jiné názory, že tím neříkají, že ty moje jsou špatné a mám za povinnost se změnit. Uvnitř každého člověka hledám jeho "pravé Já" -  jeho jedinečnost, té dávám pozornost a to mě obohacuje a inspiruje. Podobně jako vnímám pestrou rozmanitost přírody, je nyní také každé setkání s člověkem pro mě zážitkem.Tento nový pohled mi přináší pocit přijetí a propojení se vším kolem. Díky zraněním, kterými jsem si prošla a zpracovala je, umím zároveň naslouchat a soucítit s těmi, kteří jsou stále v pozici oběti nebo na svou cestu sebepoznání teprve nastoupili. Jsem moc ráda, že jim mohu být průvodcem.

Nedávno jsem viděla krásný film s Julií Robertsovou, která aby našla sama sebe, cestovala do Indie a na Bali...Mojí nejpřínosnější a časově neomezenou "školu života" jsem nakonec objevila doma. Díky dětem a svému muži vím kdo jsem, jaké mám nedostatky i přednosti. Naučila jsem se přijímat sama sebe i druhé a vnímat svět,  jako neustále proměnlivou mozaiku láskyplných a nezapomenutelných okamžiků.


Všem lidem přeji, aby svou "školu života" našli - dali prostor a pozornost sami sobě a odvážili si jít za svými sny.

Netvrdím, že můj život je jen jako "krásná pohádka" nebo "procházka růžovou zahradou ".
"Překážky", které se mi občas staví do cesty, dnes již ale nepociťuji jako něco špatného. Vnímám je jako cenné informace, které mi mají něco sdělit,... v tu chvíli se snažím co nejdříve zastavit, podívat se z nadhledu a přijmout běh událostí či lidi kolem mě. Naslouchám sama sobě a to mě vede. Věřím si a jsem si sama sobě oporou. V konečném důsledku mě tyto situace obohacují a posunují dál.
Naučila jsem se pomáhat druhým, ale přitom na sebe nezapomínat, už znám své potřeby a umím si vážit i sama sebe.
Každý máme možnost volby. Teď již mohu být sama sebou a ne se cítit opuštěná, odmítaná, nešťastná, nemilovaná, zmatená, ustrašená, vyčerpaná... jako dřív. Dnes mám nejen rodinu, ale také samu sebe. Nyní jsem to konečně opravdu JÁ, mám se ráda a přijímám se, taková jaká jsem.